Následující řádky jsou doslovná citace dopisu, napsaného přímým účastníkem tragédie p. Machem, dne 19.7.1947. Jde o velmi emotivní a zároveň vše vystihující popis sledu událostí tak jak se osudného letního podvečera udály. Citace je co nejvěrnější originálu dopisu tudíž někde i s pravopisnými chybami! (Originál dopisu+jízdenka: archiv J. Šicha)

Zakrvácená jízdenka do "pekla". Je až s podivem, že se nenašel za téměř 50 let v Ústí nad Labem nikdo, kdo by 30ti obětem postavil, byť malinký, pomník.

19. 7. 1947

Milá mami,
předně Ti posílá srdečný pozdrav jako z nového světa. Jistě už čekáš netrpělivě, já se však nedostal k tomu, abych Ti podrobně vylíčil tragickou událost, která nemá obdoby v havariích pouličních drah.
Předně Ti chci sdělit pro uklidnění to, že jak Marjánka tak Jinínek jsou už mimo nebezpečí, jsou veselí a těší se na návrat domů. Zítra to bude týden, kdy jsme všichni tři vyvázli snad jen o zlomek vlásku životem. Že bychom někdy museli prodělat takovouhle bědu a krutost osudu nás ovšem ani ve snu nenapadlo. A přece muselo nás postihnout, když ne tragicky, tedy alespoň jsme v tom shonu měli možnost se podívat na ty ubožáky, necítili jsme sami na sobě naprosto nic.
V neděli ráno jsme vyjeli z Ústí v 7.20 do Telnice, t.j. poslední stanice na trati Ústí - Telnice. šli jsme na výlet ale počítali jsme s malinami. V Telnici, kam jsme přijeli v 8 hod. jsme vystoupili a přidali se k jedné společnosti asi 8 lidí, samí manželé bez dětí. Dospěli jsme na paseku a maliny se jen třpytily, co jich tam bylo. Trhali jsme neúnavně až do 1/2 3 hod. odpoledne. Marjánku bolely záda a Jinínek už byl celý nešťastný, že se mu nikdo nevěnoval a nehrál si s ním. Ale byl kabrňák a nezlobil. V 1/2 3 hod. mi Marjánka pobízí toho nechat a jít. Chtěl jsem natrhat ještě jeden půllitr a také jsem ho za 1/4 hod. měl. Společnost už mezitím pomalu odešla a my tři jsme je pak nedaleko stanice elektr. dráhy doběhli. Tramvaj přijela, nastoupili jsme normálně do vozů a jelo se. nikdo neměl naprosto žádné tušení, že něco visí ve vzduchu. Cesta trvá asi půl hodiny. když už jsme přijížděli k domovu, asi 500 metrů od našeho bydliště, vykřikla Marjánka: "Vždyť on nás zabije podívej, jak jede". Ale v tom okamžiku už bylo pozdě, už nebylo možno na to odpovědět. Vůz se nahnul na levé postranní dvě kola, prudce dopadl zpět do své polohy, vyjel z kolejí na dláždění, pojednou se pocítila strašná rána a byl konec chápání, co se děje. Já jsem byl při vědomí asi co by řekl tři a už slyším, jak Jinínek křičí a volá Mamino. Marjánka volala kluka a já volal Marjánku. Ale nikdo mne neslyšel, neboť křičet jsem nemohl, leželo přes mne tělo. Pak si celá ta masa ssedla a byl jsem bez vzduchu. Ale vědomí mne dosud neopustilo a jen jsem se snažil, prsy odtlačit trochu tu váhu na sobě, abych mohl alespoň vdechnout vzduch. Na rukách, které jsem měl hozeny nad hlavu mi něco leželo, s těmi se nedalo ani hnout. Prsty u nohou jsem cítil zdravé a proto jsme měl naději, že se osud přece snad utvářel tak, že snad jsem na nohy zdráv. Starost mi dělali naší, ty jsem si představoval zničené. Asi po 1/4 hodině konečně mne uchopil někdo za nohy a táhl. Byl bych při tom přišel snad o hlavu, protože jsem byl vklíněn do těl, která ležela přes mne. Nohou jsem mu dl znamení, aby mne ještě nechal. Pustil mne a odklízeli pořadě dále. Nato krátce byl jsem na nohách, na vzduchu a už jsme se jen rozhlédl, kde asi najdu naše a v jakém stavu. Po chvíli shánění mezi vřavou křičících těžce raněných a mrtvých jsem pojednou spatřil Marjánku, jak jako smyslů zbavená leží nebo sedí u chodníku se strašnou ránou v čele. Přiběhnu k ní a první její bylo: "Kde máš kluka, kde máš kluka." Měl jsem zato, že snad jsou už někde pohromadě a najednou tohle. Jinínek nikde. Sháním a běhám, vlezl znova do ssutin tramvaje, přehazuji baťohy a všecky ty cáry a hadry mezi dřevy a plechy a kluka nikde. Znova jsem oběhl celé to pařeniště hrůzy a bolesti, a konečně jsem ho spatřil, jak ještě asi s třemi podobnými chudáčky sedí na dvorku domu a pláče. Hlavičku zakrvavenou, šaty samý hadr a špína. Skočil jsem k němu, a kluk měl už radost i v pláči. První bylo, že jsem ho ohmatal, jak má nožičky a ruce, kříž a oči. Na první pohled jsem viděl, že bude zase zdráv, že nemá nic tak vážného. Popadl jsem ho a běžel k mámě. To byl lék. jako by jí nic nebylo. Měla kluka a tím všecko. Ani snad necítila svůj úraz. nato jsem přinesl kbelík čisté vody, rány jim oběma narychlo omyl a hned s nimi do nákl. auta a do nemocnice, která jest tu nedaleko. kluka jsem hned předal k ošetření na sál, Marjánka musela čekat pro nedostatek ošetřovatelů a lékařů. Asi v 7 hod. večer byl už Jinínek ošetřen. Ránu na čele mu sešili, obvázali a tak jsem si ho vzal do náruče a běžel hledat prázdné lůžko. Bylo tam. Vykoupali jsme ho, šaty sestřička hned přeprala. Teď zase Marjánka. Přišla na řadu v 8.15 večer. Ve tři čtvrti na devět byla ošetřena a bylo už méně starostí. šli jsme se pak podívat na kluka, který mezitím už usnul. když byli oba v postelích, hlásil jsem se sám na prohlídku. v 10 hod. večer jsem přišel na řadu a v půli hodině jsem šel domů. Tak dopadl náš výlet dne 13. července 1947, na který nikdy, co svět světem bude nebudeme moci zapomenout, protože ten den jsme leželi smrti v náručí a přece předobrý osud dal nám tolik štěstí, že všichni tři budeme zase pohromadě žít a jen neradi vzpomínat na ty, kteří tak krutě zohaveni zůstali tam, kde není útěchy a radosti.
Celá bilance strašné katastrofy je Ti mami jistě známa:
Na místě zůstalo 19 mrtvých
celkem zemřelo v nemocnici 11 lidí, t.j. 30 rakví bylo včera slavnostně vystaveno na náměstí,
asi 43 bylo těžce zraněných (mezi nimi Marjánka)
asi 18 lehce zraněných (mezi nimi Jinín)
asi 25 bylo propuštěno do domácího léčení (mez i těmi já, šťastlivec zase jednou v životě)
bez zranění nevyvázl nikdo.
Ku katastrofě došlo tím, že vypověděly brzdy tramvaje, řidič ztratil hlavu, průvodčí zblbli tak, že ani nepoužili ručních brzd ve vlečňáku ani v motorovém předním voze, nic naprosto personál neudělal pro lidi, kteří se mu v důvěře svěřili k přepravě. Naopak ještě dva z průvodčích před převrhnutím vozů vyskočili na silnici, aby sebe zachránili. Svah, po kterém tramvaj vjíždí do města je asi tak prudký jako silnice od skalky pod Bříčinou do Petrovic anebo jako od Ondráčkovic mlýna do Petrovic a ještě delší. Má jen jednu zatáčku. Tu jsme projeli, aniž by vlak vyletěl z kolejí. V tom zachytil přední motor. vůz bokem za ocelový stožár vysokého vedení, rozštípl se v půli a ujel stranou, strhl za sebou náš vlečňák. Tento vlečňák to vylízl naplno. najel středem přední části na tento stožár. Všecko, co na plošině stálo, bylo doslova rozmačkáno mezi železy elektriky a stožáru. Těch bylo asi 7 nebo 8. Ten zbytek z vozu dělal přemety z rohu do rohu tak dlouho, až si to sedlo a pak ty následky. Tabule skla dodělaly to, co nesvedl náraz nebo dopad. je strašné na to vzpomínat a takhle Ti to líčit, ale byl bych rád, aby ses dověděla věci pravdivé, neboť jsou různé výklady, až přímo strašidelné. Úplně stačí to, co se stalo a není třeba to zveličovat. Práce záchranné byly účinné, aut bylo dosta i lidí ochotných se dostavilo hodně. Přesto však nebylo možno tak těžké úrazy zachránit.
Denně chodíme do nemocnice a na důkaz, že se jim nevede špatně Ti doleji oba pacienti něco napíší:

Dále dopis z pochopitelných důvodů nebudeme citovat....
© 2004 Ústecké tramvaje - jakékoliv šíření tohoto textu přísně zakázáno.